Jsme malé rodinné hospodářství zaměřené na udržitelný rozvoj života na místě, ve kterém jsme se rozhodli žít. Pod slovem udržitelným je v našem pojetí myšleno to, abychom z lokálního, potažmo ale i z globálního hlediska žili v souladu s přírodou. Žili tak, abychom si brali z přírody jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a zachovali či svými zásahy obnovili harmonické soužití lidí a Přírody. Člověk v současném věku žije jakoby odtrženě, v jakémsi oddělení, škatuli, kdy jeho vnímání celistvosti je velmi snížené. Věříme, že svou snahou o naslouchání Přírodě, tj. vnímání dějů a procesů probíhajících neustále kolem nás, ať je to střídání cyklů ročních období, fází měsíce...volně žijící zvěře a stromů postupně začneme vnímat i právě ten skutečný svět, který je kolem nás.  Začneme si uvědomovat to až neskutečné propojení, závíslost jednoho na druhém. Uvědomíme si to, že není lhostejné jak zacházíme se Zemí, s její půdou, vodou, vzduchem a životem na ní. Je velmi důležité, co a jak kde děláme. Naše většinové společenské jednání je absurdní, sobecké ale hlavně uboze hloupé. Níčíme a otravujeme prostředí, v němž žijeme jen pro svůj aktuální konzumní blahobyt a je nám jedno, že při tom degradujme jako jedinci po genetické ale ji mentální stránce, ale degradujeme i jako společnost. Nemyslíme na budoucí generace, že tímto naším sobeckým jednáním jim připravujem ještě horší podmínky a možnosti pro jejich život. Pleníme a pleníme... ale naštěští si společnost tuto svou mýlku částečně uvědomuje. Někteří se snaží o nápravu a o to, aby jejich způsob života umožnoval i život dalším generacím, aniž by trpěly negativními zásahy předků. Proto se snaží žít udžitelným životem, kdy jednají tak, aby jejich činy nebyly jen prospěšné pro ně samotné, ale právě i pro příštích sedm generací. Tak se o to aspoň snažily národy, které žily v souladu s přírodou po stovky let, než přišel takzvaný západní moderní člověk.  A díky jejich přirozenosti a způsobu života tu můžeme být právě i my. Vzhledem k tomu, co jsme dokázali jen za sto let, nedáváme moc šancí budoucím ke spokojenému životu. Ale je skutečností, že musíme začít, a to právě každý sám u sebe. Bohužel jako společnost, jako celek v tomto selhavá, tak musí jít o snahu od spoda, tj. od jednotlivců, skupinek, kdy se touto pomalejší cestou dostane zodpovědnost a udržitelné jednání do vědomí většinové společnosti.  Je tu jistě riziko omylu, extrémního přístupu a chování, do kterého je možno zabřednout a oddálit posun k pravé udržitelnosti jednotlivce i většinové společnosti.

    Myslím si, že jednorázový skok k udržitelnému životu, vzhledem ke snaze jednotlivce v současné společnosti je velmi obtížný a nese s sebou větší nebezpečnost sklouznout k extrému.